O
životních snech
Dozajista každý má svůj životní
sen. Takovému snu se kráčí vstříc, člověk by pro něj hory přenášel, a celé je
to velmi obdivuhodné, protože všichni vědí, že splnění životního snu, to je na
dlouhé lokte. Já na to jdu jinak, cestou o nic méně svízelnou, a v jejím
průběhu toho lokte krátké také věru mnoho nezastanou – snažím se upřímně a
nehledaně snít takové množství životních snů, až nebude prakticky možné, aby se
alespoň jeden z nich nesplnil. Mým životním snem (také) je stát se
spisovatelem.
A to je bolestné. Je to nadmíru bolestné,
chtít být spisovatel, a přitom jím nebýt. Je snadné být škrabálkem, pisálkem,
ba i literátem, s trochou štěstí pak i epigonem, písmákem či psavcem, ale
spisovatelem – to buď je, nebo to není a nebude.
Je to bolestné a navíc čím dál tím
bolestnější. Až doposud mě všichni ti šťastlivci jen tak fackovali předhozenými
díly, na které jsem zíral s trpkou závistí. Asi jim to bylo málo. Nabývám
dojmu, že na mne kdosi začal stražit pasti.
Četl jsem onehdá
povídku Grahama Greena o postarším manželském páru na
dovolené v Saigonu. Manžel, neustále peskovaný za svou nudnost,
konvenčnost, mdlost a nezáživnost, vezme svou manželku do biografu necudných
filmů. A v tu chvíli to přišlo. Napadlo mě, jak by bylo úžasné, kdyby
v jednom z oněch filmů onen manžel účinkoval, jistě že za mlada. To
byl nápad hodný spisovatele! To byl příběh! Vlál jsem v poryvech
nenadálého tvůrčího štěstí a už jsem si v duchu četl, jak »v jeho vidění
světa cítíme cosi potutelně greenovského« - a milého pana
Greena to napadlo taky, a asi o padesát let dřív, než
mě.
Ale alespoň jsem pochopil, že to při tom
pravém spisování nestačí vymýšlet jen konce, protože konec bez začátku a
prostředku je věc nepatřičná. Nejspíš to platí i v životě nespisovatelském
– žádným zklamáním jsem si to ale ještě neověřil.
Nicméně sním dále svůj spisovatelský sen,
protože jistota je jistota. Nic to nestojí a pak – v záloze je kavárník, strojvedoucí
dálkových vlaků, hlídač majáku...