O životních snech

 

Dozajista každý má svůj životní sen. Takovému snu se kráčí vstříc, člověk by pro něj hory přenášel, a celé je to velmi obdivuhodné, protože všichni vědí, že splnění životního snu, to je na dlouhé lokte. Já na to jdu jinak, cestou o nic méně svízelnou, a v jejím průběhu toho lokte krátké také věru mnoho nezastanou – snažím se upřímně a nehledaně snít takové množství životních snů, až nebude prakticky možné, aby se alespoň jeden z nich nesplnil. Mým životním snem (také) je stát se spisovatelem.

    A to je bolestné. Je to nadmíru bolestné, chtít být spisovatel, a přitom jím nebýt. Je snadné být škrabálkem, pisálkem, ba i literátem, s trochou štěstí pak i epigonem, písmákem či psavcem, ale spisovatelem – to buď je, nebo to není a nebude.

    Je to bolestné a navíc čím dál tím bolestnější. Až doposud mě všichni ti šťastlivci jen tak fackovali předhozenými díly, na které jsem zíral s trpkou závistí. Asi jim to bylo málo. Nabývám dojmu, že na mne kdosi začal stražit pasti.

    Četl jsem onehdá povídku Grahama Greena o postarším manželském páru na dovolené v Saigonu. Manžel, neustále peskovaný za svou nudnost, konvenčnost, mdlost a nezáživnost, vezme svou manželku do biografu necudných filmů. A v tu chvíli to přišlo. Napadlo mě, jak by bylo úžasné, kdyby v jednom z oněch filmů onen manžel účinkoval, jistě že za mlada. To byl nápad hodný spisovatele! To byl příběh! Vlál jsem v poryvech nenadálého tvůrčího štěstí a už jsem si v duchu četl, jak »v jeho vidění světa cítíme cosi potutelně greenovského« - a milého pana Greena to napadlo taky, a asi o padesát let dřív, než mě.

    Ale alespoň jsem pochopil, že to při tom pravém spisování nestačí vymýšlet jen konce, protože konec bez začátku a prostředku je věc nepatřičná. Nejspíš to platí i v životě nespisovatelském – žádným zklamáním jsem si to ale ještě neověřil.

    Nicméně sním dále svůj spisovatelský sen, protože jistota je jistota. Nic to nestojí a pak –  v záloze je kavárník, strojvedoucí dálkových vlaků, hlídač majáku...

 

Zpátky k ovci