O psaní (do) knih
Jaroslav Rudiš mně byl odjakživa sympatický. Když jsem se dozvěděl, že vlaky a tramvaje má rád pořád stejně a že jeho patka je taktéž stále stejně patkovatá, neodolal jsem, zašel do obecní knihovny a půjčil si jeho knihu. Byl to zážitek. Jakýsi vůl do ní totiž psal propisovací tužkou. Kdyby se projevoval skrz sprosťačinky, budiž. A kdyby třebas byl tak neotřelý, že by do nebohé knihy vepsal pár nezákonných, či ještě lépe protistátních vět, to by byla věc! Ten přízračný On se ale nezmohl na nic jiného, než na »čtenářovy dojmy z četby«. A to už je jistá záruka.
Nenašel jsem odstavec, kde by nebylo podtrženo libovolné dvousloví a k němu důrazně nepřipsáno »známe od Čapka → trapné«, případně »to už napsal Kundera → trapné«. Děsil jsem se chvíle, kdy na příští stránce naleznu podtržené slovo »ale« a k němu po celém obvodu stránky »užil již Andersen, Apolinaire, Arbes, Balzac, Biebl, Březina, Cervantes, Clarke, Cunningham, Čelakovský, Čep, Čtvrtek, Dahl, Defoe, Dostojevskij, Eco, Elliot, Erben, Faulkner, Fleming, Foglar, (...), Zábrana, Zvelebil, Zweig → trapné«. Naštěstí po několika stránkách došly gejzíru duchaplnosti spodní vody. Až se stanu romanopiscem, zásadně budu užívat slova jako lividita, ptilóza a zvláště polyethylentereftalát. Jsem si bezmezně jist, že v žádné milostné novele ještě nepadlo slovo polyethylentereftalát, v čemž nacházím slabý přísvit naděje, že nebudu → trapný.
A přitom o pár regálů vedle jsem se přesvědčil, že to jde podobně, ale lépe, vtipněji a půvabněji. Půjčil jsem si knihu Vladimira Nabokova Odlesky západu slunce, a když jsem ji doma otevřel, našel jsem zhruba v polovině založený list s jakousi nadmíru intimní, a přeci každému otevřenou korespondencí. Začínala velmi slibně: »Čtete knížky z knihovny na záchodě?«, po pár větách se ale z bludiště keramických mís vymotala a stal se z ní moc zajímavý trojlist. Přispěl jsem, asi jako dvanáctý besedník, svou douškou a teď zvědavě čekám a číhám. Při mém štěstí Nabokova k prvnímu září zakážou.
Napadlo mě, že by úplně každá jedna kniha mohla mít svou paralelní Knihu návštěv, která by byla k dostání ve zvláštním depozitáři. Ty nejpodařenější potom, až se bude naše planeta a my s ní pomalu prosmrkávat ke konci života, můžeme, spolu s příslušným literárním dílem, vystřelit do vesmíru, spolu s fotkou muže a ženy, nahrávkou Beethovena a Beatles a ještě něčeho, co dnes ještě není vymyšleno, a nemohu to sem tedy napsat, ale rozvážně pro to nechávám místo.
A ještě fádní konec, jímž splácím dluh z vrchu stránky: pokaňhaná knížka se jmenuje Nebe pod Berlínem, a je, ač tak nesmazatelně, vnitřně a literárně-historicky rozcupovaná, vážně pěkná.