O (ne)ochočené zvěři

 

Pomalu, ale s čím dál tím větší jistotou, se rozhoupávám k tomu, že začnu přemýšlet o pořízení nějaké domácí němé tváře. Inspiroval mě k tomu následující příběh: Jistý muž z města Liège, které leží ve východní Belgii, nedávno zemřel, a to kvůli morčeti. Pořídil si živého tvora, se kterým by ukrajoval samotu svého života, ale živý tvor před ním nejenže neustále utíkal, ale ve zvlášť vypjatých chvílích jej i hryzal do prstů. Tu morčecí nevděčnost muž už neunesl a oběsil se.

     Zesnulý si totiž buď omylem, nebo vinou zlomyslného prodavače ve zverimexu pořídil sice morče, ovšem morče divoké. O tom je známo, že žije v argentinských pampách, je v nich s oblibou loveno domorodci, ale co hlavně, je za žádnou cenu neochočitelné. Nešťastník se neměl věšet, ale koupit si nové, domácí, a tohle mi poslat poštou. Z tohohle truchlivého vyprávění mi totiž začalo být to zvíře sympatické a zdá se, že je mi souzeno.

     Jsem skromný člověk a stačí mi garsonka. Nespoutanost divoké přírody, která z morčete čiší, se akorát tak vejde do menšího obývacího pokoje v pražském činžovním domě, což je žádoucí. Popovedeme si spolu pěkný kus života. Občas ho pohladím, ukážu přátelům, sžije se se ženou. Pravidelně ho budu korumpovat krmením, a to při vědomí, že ono se nedá. Bude stále stejně nikoli nevděčné, ale plaše hrdé. Až jeden z nás bude umírat, pohlédneme si do očí a beze slov se ujistíme, že to byla pěkná léta a že ani moje lidská, ani jeho morčecí čest neutrpěla tím soužitím žádné šrámy.

     Pravda, ona ta osudová volba nebyla zase tak jednoznačná, jak to teď vyhlíží. Kandidátů bylo mnoho. Slona kupříkladu diskvalifikoval výměr garsonky, a skutečnost, že i po čase bych rád měl nějaké sousedy, zase vyřadila vlka. Had by se možná sžil se ženou, byla tu ovšem nebezpečně velká pravděpodobnost, že by se žena nesžila s hadem. Morčeti protivník nejnebezpečnější, šnek, mě uhranul svou hypoteční soběstačností. Ale nakonec jsem stejně před občasným nesmělým dotykem lehce ovhlého parůžku zpod nesmělé ulity dal přednost notně ohrané huňaté roztomilosti.

     Na mou obranu je ale třeba dodat, že nešlo jen o množství a hustotu chlupů. Ještě nikdy jsem totiž neviděl, že by v tak neokázalé bytosti byla k nalezení tak úctyhodná vlastnost. Jsem člověk jako každý jiný, a tak se mám v tomhle zatraceně co učit. Občas mám ze sebe pocit, že potřeba snížit míru okázalosti a zároveň neúctyhodnosti mé osoby je tak neodkladná, že nebudu čekat na letenku do Buenos Aires a zajdu do nějaké té specializované prodejny. Pokud budou tamní morčata pro můj záměr málo divoká, jsem ochotný navštívit i černý trh.

     Konec. Pointa žádná. Čekám na svoje morče.

 

Zpátky k ovci