O
(ne)ochočené zvěři
Pomalu, ale s čím dál tím
větší jistotou, se rozhoupávám k tomu, že začnu přemýšlet o pořízení
nějaké domácí němé tváře. Inspiroval mě k tomu následující příběh: Jistý
muž z města Liège, které leží ve východní Belgii, nedávno zemřel, a
to kvůli morčeti. Pořídil si živého tvora, se kterým by ukrajoval samotu svého
života, ale živý tvor před ním nejenže neustále utíkal, ale ve zvlášť vypjatých
chvílích jej i hryzal do prstů. Tu morčecí nevděčnost muž už neunesl a oběsil
se.
Zesnulý si totiž buď omylem, nebo vinou
zlomyslného prodavače ve zverimexu pořídil sice morče, ovšem morče divoké. O
tom je známo, že žije v argentinských pampách, je v nich s oblibou loveno
domorodci, ale co hlavně, je za žádnou cenu neochočitelné. Nešťastník se neměl
věšet, ale koupit si nové, domácí, a tohle mi poslat poštou. Z tohohle
truchlivého vyprávění mi totiž začalo být to zvíře sympatické a zdá se, že je
mi souzeno.
Jsem skromný člověk a stačí mi garsonka.
Nespoutanost divoké přírody, která z morčete čiší, se akorát tak vejde do
menšího obývacího pokoje v pražském činžovním domě, což je žádoucí.
Popovedeme si spolu pěkný kus života. Občas ho pohladím, ukážu přátelům, sžije
se se ženou. Pravidelně ho budu korumpovat krmením, a to při vědomí, že ono se
nedá. Bude stále stejně nikoli nevděčné, ale plaše hrdé. Až jeden z nás
bude umírat, pohlédneme si do očí a beze slov se ujistíme, že to byla pěkná
léta a že ani moje lidská, ani jeho morčecí čest neutrpěla tím soužitím žádné
šrámy.
Pravda, ona ta osudová volba nebyla zase
tak jednoznačná, jak to teď vyhlíží. Kandidátů bylo mnoho. Slona kupříkladu
diskvalifikoval výměr garsonky, a skutečnost, že i po čase bych rád měl nějaké
sousedy, zase vyřadila vlka. Had by se možná sžil se ženou, byla tu ovšem
nebezpečně velká pravděpodobnost, že by se žena nesžila s hadem. Morčeti
protivník nejnebezpečnější, šnek, mě uhranul svou hypoteční soběstačností. Ale
nakonec jsem stejně před občasným nesmělým dotykem lehce ovhlého parůžku zpod
nesmělé ulity dal přednost notně ohrané huňaté roztomilosti.
Na mou obranu je ale třeba dodat, že nešlo
jen o množství a hustotu chlupů. Ještě nikdy jsem totiž neviděl, že by
v tak neokázalé bytosti byla k nalezení tak úctyhodná vlastnost. Jsem
člověk jako každý jiný, a tak se mám v tomhle zatraceně co učit. Občas mám ze
sebe pocit, že potřeba snížit míru okázalosti a zároveň neúctyhodnosti mé osoby
je tak neodkladná, že nebudu čekat na letenku do Buenos Aires a zajdu do nějaké
té specializované prodejny. Pokud budou tamní morčata pro můj záměr málo
divoká, jsem ochotný navštívit i černý trh.
Konec. Pointa žádná. Čekám na svoje morče.