O
názorech
Mám známou, která svého psa
venčí zásadně pod cedulí »ZÁKAZ VENČENÍ PSŮ«, a to prý proto, že tam ta cedule
je; a mám známého, který podobně zásadně netřídí plastové láhve, protože prý tříděný
odpad je dneska móda a dělají to všichni. Moc smyslu mně to celé nedávalo, a to
se pak obyčejně ptám. Po dvakrát čtvrthodině oboustranné marnosti jsem se od
obou dověděl, že je to »jejich názor«. A bylo. Konec pohovoru. Slovo »názor«
bylo vyřčeno s jasným vědomím, že jde o argument nejpádnější a slovo
nejkonečnější.
Alespoň jsem si tedy schválně začal všech
těch názorů kolem sebe všímat víc než dřív. Od té doby pořádně nespím. Je jich
mnohem víc než nás, a navíc se pořád množí. Člověk čeká na tramvaj nebo jede po
eskalátoru, nemá nic kloudného co do činění, nevinně a skorem nevědomky si
utvoří názor, vypustí ho do okolí a mnoho se o něj už nestará. Názor uteče a
zvlčí. Zvlčilých názorů je čím dál tím víc a houfují se v temných místech.
Co zamýšlí, to nikdo z nás ještě přesně neví.
Nicméně celé je to naše vina. Mám takový
pocit, že jsme se nechali přesvědčit, jak všichni a do jednoho jsme zajímaví,
zábavní a podnětní. A to se potom názor tvoří – jedna radost. Cesta tramvají do
práce – pět až šest názorů. Znělka po večerních zprávách – dva názory.
S vědomím toho všeho je chůze nočním
městem zase o něco větší dobrodružství. Za každým rohem, v každém průchodu
a z každého okna jich na vás pár civí, v horším případě vyskočí. Jsou
to potom horké chvilky – takový jeden podařený, a třeba ještě k tomu zásadní
názor, to může být (vím to nejlépe sám od sebe), docela strašidelná věc.
Chtěl bych svět bezpečnější, a tak jsem
před nějakým časem začal šetřit. Ledacos si tak v koutku duše pořád
myslím, ale pořádný, poctivý názor mám už jenom na to, čemu se mně zdá, že
rozumím. Rozumím máločemu, názorů mám tedy spravedlivě pomálu. Do každé kapsy
tak nanejvýš po jednom.
Až si na mě tedy nějaká podařená partička
z názorového podsvětí počká někde v průjezdu, bude mě aspoň těšit
vědomí, že si za to můžu jenom vážně trochu.