O kázání

 

Po nějaké době jsem přečetl obsah své Ovce - už jsem tam dlouho nic nepřidal, tak abych se dostal do té správné přispěvatelské ráže. Ale to jsem neměl dělat – nebo vlastně jinak, měl jsem to udělat mnohem dříve. S hrůzou jsem zjistil, že jsem velmi nenápadně, leč o to naléhavěji, začal kázat.

     A to je špatné, to je náramně špatné. Moc předsevzetí jsem k Ovci nechoval, ale tohle bylo jedna z nich. A bum, v druhém příspěvku kázání jako od papeže. Kázat je špatné, protože je to:

     1) až podezřele snadné

     2) přespříliš známé a k trapné neoriginalitě ozkoušené

     3) příšerně nudné a otravné

Mravoučný závěr jsem rázem změnil, v mžiku zpytnul svědomí, nadechl se k příspěvku – a pak jsem se zamyslel.

    Ono to vlastně bez kázání nejde. Nic na světě bez, byť jen drobounkého, kázání nejde. (Opravdových, v jádru vpravdě tvrdých nezúčastněnců je tuším poskrovnu a já se mezi ně – byť občas s lítostí – s velkou jistotou nepočítám.) Člověk, jak tak žije, neustále káže. A může přitom i mlčet. Káže totiž sám sebou. Mezi námi lidmi je to takové dětské hřiště, kde se potkává nesmírné množství kazatelů, stavěných před stále stejné prolézačky, stále stejně a přeci vždycky trochu jinak prolézané. A to vše v ovzduší neustálého, tu více, tu méně hlasitého kázání. »Nechci se do vás montovat, ale tenhle žebřík jsem prolezla fakt dobře a mohli byste to tak zkusit taky.« Občas si jen tak ze sportu zakázat je nejen zdravé, ale, zdá se, i nevyhnutelné.

    No ale protože skrz černobílé stránky se dá těžko kázat takhle sympaticky, beze slov, sebou samým, budu propříště v případě potřeby nadávat. Nadávat je dobré, protože je to:

    1) náramně  snadné

    2) důvěrně známé a s jistotou ozkoušené

    3) nesmírně zábavné až vtipné.

Pokud se to tedy umí. Jak jsem na tom, uvidí se někdy příště.

 

Zpátky k ovci