O
kázání
Po nějaké době jsem přečetl
obsah své Ovce - už jsem tam dlouho nic nepřidal, tak abych se dostal do té
správné přispěvatelské ráže. Ale to jsem neměl dělat – nebo vlastně jinak, měl
jsem to udělat mnohem dříve. S hrůzou jsem zjistil, že jsem velmi
nenápadně, leč o to naléhavěji, začal kázat.
A to je špatné, to je náramně špatné. Moc
předsevzetí jsem k Ovci nechoval, ale tohle bylo jedna z nich. A bum, v druhém příspěvku kázání jako od papeže. Kázat
je špatné, protože je to:
1) až podezřele snadné
2) přespříliš známé a k trapné
neoriginalitě ozkoušené
3) příšerně nudné a otravné
Mravoučný závěr jsem rázem
změnil, v mžiku zpytnul svědomí, nadechl se
k příspěvku – a pak jsem se zamyslel.
Ono to vlastně bez kázání nejde. Nic na
světě bez, byť jen drobounkého, kázání nejde. (Opravdových, v jádru
vpravdě tvrdých nezúčastněnců je tuším poskrovnu a já
se mezi ně – byť občas s lítostí – s velkou jistotou nepočítám.) Člověk,
jak tak žije, neustále káže. A může přitom i mlčet. Káže totiž sám sebou. Mezi
námi lidmi je to takové dětské hřiště, kde se potkává nesmírné množství
kazatelů, stavěných před stále stejné prolézačky, stále stejně a přeci vždycky trochu
jinak prolézané. A to vše v ovzduší neustálého, tu více, tu méně hlasitého
kázání. »Nechci se do vás montovat, ale tenhle žebřík jsem prolezla fakt dobře
a mohli byste to tak zkusit taky.« Občas si jen tak ze sportu zakázat je nejen
zdravé, ale, zdá se, i nevyhnutelné.
No ale protože skrz černobílé stránky se dá
těžko kázat takhle sympaticky, beze slov, sebou samým, budu propříště v případě
potřeby nadávat. Nadávat je dobré, protože je to:
1) náramně
snadné
2) důvěrně známé a s jistotou
ozkoušené
3) nesmírně zábavné až vtipné.
Pokud se to tedy umí. Jak jsem
na tom, uvidí se někdy příště.